Veronika Šprincová pro Literární noviny: Rovnost žen a mužů po česku

27.05.2013

Z mediálních ohlasů na témata týkající se rovnosti žen a mužů se zdá, že česká společnost stále není připravena na věcnou diskusi o nich. V minulém týdnu bouři vyvolalo Desatero (Oranžového klubu): Jak může ČSSD pomoci rodičům. V něm jsou představeny návrhy na revizi rodinné politiky státu, ale v diskusi z nich byl nejčastěji vytržen – a to ještě zkresleně – jen jediný bod: povinná otcovská dovolená. 


V médiích se čas od času objevují zprávy o tom, že v České republice není uplatňována koncepce prorodinné politiky, což se projevuje relativně nízkou porodností, ale také alarmujícím nedostatkem jeslí a školek. Podle dostupných dat má ČR nejnižší zaměstnanost žen s dětmi do 6 let (31 %) ze všech států EU (kde činí průměrně 65 %), v loňském školním roce se v mateřských školách nedostávalo míst pro téměř 50 000 dětí, letos to bylo ještě o pětinu více. 
V podstatě jediným konkrétním krokem současné vlády v této oblasti je návrh na zavedení možnosti zakládat tzv. dětské skupiny. O potřebě změny a ucelené koncepce tedy nelze pochybovat a na nutnost řešení, a to zejména z ekonomického hlediska, upozorňuje například i NERV, OECD či Evropská komise. 

Návrh (Oranžového klubu) 

Podobně jako v případě genderových kvót se kritika návrhu často omezovala na slova „nesmysl“, „blbost“, „pitomost“ a stále oblíbenější „sociální inženýrství“. Proto se pokusím shrnout, co a proč vlastně (Oranžový klub) navrhl. 
„Desatero“ sleduje dvě linie kopírující dvě nejvýraznější oblasti znevýhodnění žen na trhu práce – již zmíněný nedostatek dostupných zařízení péče (o děti) a platové nerovnosti. Dle dat ČSÚ činil v roce 2011 rozdíl mediánových mezd necelých 16 %, rozdíl mezi průměrnými mzdami činil téměř 21 %. EUROSTAT uvádí číslo ještě vyšší – 24 %. Portál Platy. cz před časem uvedl, že rozdíl mezi platy žen a mužů na stejných pozicích činí průměrně 10 %. 
Tyto rozdíly nejsou dány pouze přímou diskriminací žen, která je ostatně zákonem zakázána. Roli zde hraje řada faktorů od genderových stereotypů na straně zaměstnavatelů i zaměstnankyň po větší zatížení žen péčí o děti a domácnost, které také odlišně formuje kariérní dráhy mužů a žen. Ústředním bodem je zvýšení dostupnosti veřejných zařízení péče o děti od tří let věku. Vedle toho návrh počítá i se standardizací a finanční podporou „domácí“ péče o děti do tří let. Ruku v ruce s tím jde i snaha o odstraňování genderových stereotypů (které leží v základu celého problému), většího zapojení mužů do péče o děti a rozbourání představy ženy jakožto „nespolehlivé“ či „rizikovější“ zaměstnankyně. Na tom by mohly firmy, a potažmo celá Česká republika, jedině vydělat. Existuje řada výzkumů dokazujících, že „rizikoví“ mohou být i mladí zaměstnanci, kteří jsou přijímáni přednostně a jakožto „perspektivnější“ mají také snazší přístup k dalšímu odbornému vzdělávání či kariérnímu postupu. 
V otázce péče se návrh neomezuje jen na děti, ale zahrnuje i další závislé osoby. Pečující zaměstnanci či zaměstnankyně sice již dnes mají ze zákona nárok na zkrácení pracovního úvazku, v praxi však jeho uplatnění pokulhává. Pozitivní motivace ve formě daňových úlev by mohla řadě zaměstnaných situaci ulehčit. 

Představa rodiny a realita 

Je faktem, že ze všech výše popsaných problémů vycházejí nejhůře samoživitelky. Přetrvávající představa rodiny tvořené otcem-živitelem, matkou-pečovatelkou a dětmi se s realitou rozešla již dávno. Příčin je celá řada, dopady jsou však zcela zřejmé – pokud zůstanou děti po rozvodu v péči matky a otec navíc neplatí výživné (nebo jen ve zcela neadekvátní výši), dopadnou na ni obě role. Zavedení tzv. náhradního výživného, které přenáší břemeno vymáhání alimentů z matky/otce na stát, který má nepoměrně větší možnosti, se tak jeví jako logický krok. Tedy pokud chceme jako společnost a stát umožnit důstojný život i rodičům a dětem v tzv. neúplných rodinách. 
V mediální bouři ve sklenici vody, která se kolem „desatera“ strhla, se v jeho kritice nějak pozapomnělo na ostatní body a vytrhl se jeden jediný – povinná otcovská dovolená. Navrhované opatření s číslem 4 je přitom formulováno obecně a zůstává tak ještě otevřeno naplnění konkrétním obsahem. Inspirací může být Švédsko, kde je část rodičovské dovolené vyhrazena otcům (mezi lety 1995 a 2002 šlo o jeden měsíc, poté byla délka zdvojnásobena a čerpat ji lze až do 8 let věku dítěte). Muže k jejímu čerpání nikdo nenutí, pokud si ji však nevyberou, tak „propadne“. Velmi podobně funguje systém ve Finsku, kde je však délka otcovské dovolené mnohem kratší – v lednu byla prodloužena z 18 na 54 dní a lze ji čerpat do dvou let věku dítěte. V Norsku je otcům zatím vyhrazeno 12 týdnů. 
Proč šly údajně mdloby na pravicové ekonomy, je trochu záhadou, jelikož právě navrhovaná opatření by pomohla řešit výrazný ekonomický problém – nezaměstnanost žen s dětmi, které místo aby peníze vydělávaly a státu z nich odváděly daně, od něj buď peníze čerpají, nebo mu přinejmenším finančně nijak nepřispívají, i když by třeba samy chtěly (když pominu fakt, že pro některé je to existenční nutností). 
Naopak to, že odpůrci a odpůrkyně feminismu tradičně nepochopili rozdíl mezi popisem reálné situace (že se genderové stereotypy odrážejí i v odlišných životních zkušenostech žen a mužů a že současné systémové znevýhodnění žen vytváří určité potřeby, které pociťují především ženy – například dostupné školky) a hodnotovým přesvědčením, že je potřeba tyto stereotypy odstraňovat, už nijak nepřekvapuje. Podobné nepochopení nebo spíše neochota a porozhlédnout se kolem sebe se objevovalo i v komentářích odvolávajících se na svobodnou volbu. Jejich autoři a autorky stavěli na předpokladu, že se dnes každý (tedy muž i žena) může svobodně rozhodnout, zda se starat o dítě, nebo se věnovat práci. Nakolik je však tato volba svobodná v situaci, kdy je téměř jisté, že ekonomicky výhodnější a společensky přijatelnější je odchod ženy na mateřskou a rodičovskou dovolenou? 
O přetrvávajících nerovnostech a potřebě přistupovat k lidem bez předsudků však zřejmě není pochyb. Zbývá tak vysvětlit, proč se investice do zvýšení zaměstnanosti žen, na kterých převážně leží zodpovědnost za péči, vyplatí. Což by však neměl být problém v situaci, kdy totéž vyplývá i z analýzy poradního orgánu vlády. A pak ještě rozbořit mýtus o „přirozenosti“ společenských rolí žen a mužů – a to bude zřejmě nejen v České republice běh na dlouhou trať. 

Veronika ŠPRINCOVÁ, Autorka je analytička, Fórum 50 %