Lukáš Jelínek pro Právo: Škleb nad sociálním inženýrstvím

17.05.2013

Doporučujeme přečíst. //  

Text vyšel v tištěné podobě deníku Právo 17.5. 2013 

Levý kout mediálního výsluní ovládl Miloš Zeman, pravý kout Karel Schwarzenberg s TOP 09. Vzájemnými půtkami zastínili i historický spor mezi ČSSD a ODS.
Za situace, kdy sociální demokracie začala působit defenzivně, se stal zajímavou příležitostí opanovat prostor nástin prorodinných opatření z pera Oranžového klubu ČSSD. Včetně námětu na důsledné dělení „rodičovské dovolené“mezi ženy a muže.
Celá operace mohla přinést hned několikerý efekt. Do hry posouvala skandinávský model, který motivuje muže k pobytu na „otcovské dovolené“. Mohli by se mu vyhnout, ale tím by rodina přišla o část státního příspěvku. Logické by to bylo tam, kde muž vydělává tolik, že kratší pobírání dávky by rodinu nepoškodilo.
Převažující výhody dělené dovolené jsou především dlouhodobého charakteru. Ženy s dítětem či s vyhlídkou mateřství jsou nejhůře zaměstnatelné. V práci získávají za srovnatelný výkon mzdy nižší než muži. Otevřela by se tak pro ně cesta ke zrovnoprávnění na pracovním trhu. Jsou tu ale i nemateriální přínosy. Například posílení vazby mezi otcem a potomkem. Rodiny, které si prošly dělenou dovolenou, jsou prý také méně náchylné k rozvodu.
Tento výbušný návrh Oranžového klubu posouval dost zaostalou českou politickou debatu – v mnohém podobnou té, která probíhá v jižních kulturách – na severozápad. Co už jiného než rodinná politika by mělo být vývěsním štítem levicové strany?
Bonusem k tomu všemu by bylo vědomí, že jednou z odnoží tuzemské sociální demokracie je skupina emancipovaných žen, fungující aktivistickou formou, jež je v evropském soc. dem. hnutí dobře známá. ČSSD přitom potřebuje jako sůl důvěru občanských iniciativ a jejich stoupenců. Hlavně v nich lze hledat zárodky programového oživení na levici.
Oranžový klub přesto udělal chybu. Vypustil po větru pestrobarevné balónky, nad nimiž ztratil kontrolu. Distancovala se od nich i ČSSD. Iniciátorky navíc zapomněly na argumentační palbu, kterou by své představy obhájily. Zaklínat se tím, že jen „otevřely diskusi“, dvakrát promyšleně nepůsobí. Věcná polemika tak byla pohlcena povrchní pří tradicionalistů s modernisty. Liberální levice i pravice souhlasí, konzervativní levice a pravice nikoliv. Zarážející ovšem bylo slyšet i od čelných reprezentantů ČSSD nářek nad „sociálním inženýrstvím“.
Tento pejorativně vyznívající termín je typický spíš pro bigotní pravici, která se posmívá levicové touze po spravedlivějším světě. Kdyby se kdysi používal dnešní slovník, byli by za „sociální inženýry“ označeni i ti, co prosazovali volební právo pro ženy nebo osmihodinovou pracovní dobu. „Sociální inženýrství“, tedy připravenost měnit zažité pořádky, je-li to v souladu s rozvojem práv člověka, by naopak mělo být povinnou výbavou každého sociálního demokrata.
Smírným gestem by bylo, kdyby pobouření konzervativci nalevo i napravo předstihli oranžové aktivistky a zasadili se o spravedlivější odměňování žen. Pro začátek třeba ve státní správě, na niž mají politici vliv. Pouze se pohoršovat nad tím, že zde chce někdo nezvyklými kroky dorovnat startovní pozice mužů a žen, je na 21. století docela archaické.