Komentáře odborníků k návrhu nového památkového zákona

03.06.2014

Příspěvky odborníků, které zazněly na semináři „K návrhu nového památkového zákona“, který se uskutečnil v Praze v Lidovém domě 9. 4. 2014, na jehož organizaci se podílel i Oranžový klub.


1. Příspěvek Ing. arch. Marie Švábové - viceprezidentky Asociace sdružení pro ochranu a rozvoj kulturního dědictví ČR.

Současná památková ochrana

Náš současný památkový zákon je zaměřen na ochranu jednotlivých registrovaných památek. Ochrana historických měst, památkových zón a ochranných pásem chybí – formulace „dotvářet chráněné celky přiměřenými prostředky současné architektonické tvorby vyznívá zcela naprázdno – pokryje cokoli. Vyhláška 9/1985 o Pražské památkové rezervaci byla zrušena. Územní plán v měřítku 1:10 000 rovněž způsob ochrany památkově chráněného území nijak nezabezpečuje. V Praze je víc než 40 občanských sdružení, která bojují všemi prostředky za záchranu svého města. Obdobná situace je i v jiných historických městech. Občané se snaží zabránit realizaci projektů, které již získaly schválení oficiálních památkových orgánů. Těm lidem jde o záchranu duše města, se kterým se sžili, které chápou jako své životní prostředí. Hájí své právo na bezprostřední prožití svého města podle geneticky zakódované potřeby řádu a harmonie, které ut. zv. současné architektonické tvorby v historickém prostředíne nacházejí. Zatím co v historických městech docházelo do konce 19. stol. spontánně k harmonickým vztahům mezi různými slohovými obdobími, vstup současné modernistické architektury do historické zástavby se zatím nedaří.

Konec 19. století – zlom ve vývoji měst 

Spontánní harmonické navazování nového na staré končí s 19. stoletím. Souvisí to z velkým civilizačním a kulturním zlomem, ke kterému tehdy došlo. Pokrok ve vědě a nebývalý technický rozvoj způsobily, že člověk se počal rozhodovat pouze na základě experimentálně ověřených faktů a racionálních úsudků. Zbavil se závislosti na tradičních univerzalizujících názorových systémech, došlo k sekularizaci společnosti. Z urbanismu měst zmizela priorita prostoru. Přišla doba moderní. Euforie z nabyté svobody přinesla víru v jednoznačně pozitivní výsledky technického pokroku. Teprve 2. světová válka a ekologické dopady civilizace otřásly tímto přesvědčením. Ztracený názorový konsensus se nepodařilo v jiné formě obnovit. (Více viz např. Heidegger – Věk obrazu světa – český překlad 2013).

Tradicionalismus a modernismus

V době obecné skepse ožívá stále probíhající boj tradicionalistů a modernistů. Tradicionalisté se vztahují k ověřeným vzorům z minulosti, požadují kontinuitu a kontext s okolím a dovolávají se geneticky zakódované, psychofyziologické potřeby člověka  naplnění řádu a harmonie. (Heinrich Wolflin /1864-1945/: Zákony estetiky značí podmínky, za nichž se cítíme dobře.  Modernisté vidí smysl své tvorby ve změně současného stavu, v originalitě. Obecná srozumitelnost, podmíněná respektováním geneticky zakódované potřeby člověka směřovat k řádu a harmonii, není cílem jejich tvorby, stačí pochopení zasvěcených znalců. Právo na individualistický projev je nadřazeno potřebám celku.  Modernistické volné umění odchází do galerií nebo je shromažďováno ve sbírkách zasvěcených znalců. Architektura a urbanismus jsou v jiném postavení – vytvářejí životní prostředí všem, před jejich působením není úniku. Modernistická architektura, určená v podstatě pro skupinu zasvěcených podle uměle vytvořených pravidel, naráží na přirozené potřeby lidí nezasvěcených vcítit se do svého prostředí, orientovat se v jeho řádu, aniž by si museli zvykat za cenu ztráty bezprostřední seberealizace tam, kde mají právo cítit se doma. Tady je důvod, proč občané Rotterdamu hledají duši svého města brutálně přestavěného Remem Koolhaasem, proč protestují občané Prahy se všemi, kdo Prahu za své město považují, proti demolici domu na rohu Opletalovy a Václavského náměstí, na Vítězném náměstí v Dejvicích proti budově LINE, Na Františku prot ipředimenzovanému bytovému objektu, zasahujícímu za hranice areálu sv. Anežky české a dalších obdobných kauz.  Zcela zásadní rozdíl je ve vztahu tradicionalistů a modernistů k prostoru. Tradicionalistická architektura usiluje o zachování integrity existujícího prostoru, vychází z prostorových vztahů a prostory vytváří jako svůj vlastní smysl.  Modernistická architektura naproti tomu zákonitosti existujícího prostoru nerespektuje, často je záměrně v zájmu radikální změny, porušuje. Její vstup do historického prostředí má převážně devastující účinek. Více Doc. Martin Horáček, VUT Brno – Za svět krásnější-2013.

Hledání nového konsenzu

Názorový konsensus je ztracen. Tak jako nezbývá než hledat racionálními prostředky smysl zákonitostí ovládajících přirozené životní prostředí, porušené civilizací, musíme hledat a sami stanovit i způsob, jak vytvářet životní prostředí měst urbanistickými a architektonickými prostředky.Pouze bude-li naše snaha cílená na zájmy přírody a celé společnosti, může mít smysl. Pokud propadneme sebestřednému a svévolnému individualismu, jsme odsouzeni ke ztrátě kultury, civilizace i psychického zdraví.

Příčina fatálního selhání památkové péče v poslední době je v nedokonalosti dosud platného zákona. Památková péče v době bez názorového konsenzu vyžaduje pevnější stanovení programu, podloženého teoretickým studiem a realizovatelného jasně nastavenými pravidly. Nejde o nastavení dogmat, „konečného řešení“, ale o nalezení způsobu přístupuk ochraně. Kromě hledisek kompozičních a architektonicko historických je nutné specifikovat podstatu hodnot s psychofyziologickými dopady ovlivňujícími podstatně společnost – především v urbanismu chráněných měst.  Cílem je zachovat tyto hodnoty v městech historických a zároveň zde hledat  poučení při výstavbě měst nových. Zatímco registrovaným památkám se snažíme zachovat jejich původní stav, městu je nutné zachovat prostor pro další rozvoj. Předmětem ochrany je tedy jeho identita, definovaná na základě kvalifikovaných rozborů.

Připomínky k obsahu památkového zákona

Pro účinnou ochranu památek požadujeme, aby nový zákon zajistil:

1. Pro chráněná města povinnost zpracování regulačních plánů vycházejících z kvalifikované analýzy jejich prostorové kompozice. Pro registrované památky obnovit povinnost SHP. Regulativy nabízejí účinnou ochranu proti korupci usměrněním developerských záměrů.

 2. Chráněná území (města, historická jádra, chráněné zóny) z hlediska památkové ochrany spravovat jako celek. Obnovit statut Pražské památkové rezervace v původně stanovených hranicích. Nově stanovit hranice  ochranných pásem městských území i jednotlivých dominant. Poučná je zkušenost s výstavbou na Pankráci, která oslabila dominantní postavení Pražského hradu v reliéfu pražské kotliny a ohrozila zapsání PPR do registru mezinárodního kulturního dědictví.

3. Ochranu historických měst klasifikovat jako ochranu životního prostředí civilizace z hlediska požadavku na ochranu kulturních hodnot včetně hodnot psychickosociálních.

4. Pro občanská sdružení zakotvit statut účastníka územního i stavebního řízení. Na příslušné úřady vložit povinnost automaticky a včas informovat oprávněná občanská sdružení o projektových záměrech, projektové dokumentaci a průběhu řízení.

2. Příspěvek od akad. mal. rest. Kateřiny Knorové 

Poznámka k výběrovým řízením na restaurátorské práce v ČR

Neutěšený stav našeho oboru vidím především ve špatném nastavení výběrových řízení na samotné restaurování památek. Ještě před přibližně 10 -ti lety pořadí účastníků těchto řízení neurčovala pouze nejnižší cenová nabídka, ale i výše dosaženého vzdělání v oboru, kvalita zpracování projektu, reference, nabízená délka záruky a doložené realizované akce podobného typu. Každá položka byla ohodnocena určitými procenty, které pak po součtu určily pořadí uchazečů. Do těchto řízení též vstupoval NPÚ, který mohl doporučovat restaurátory, dle vlastních zkušeností z restaurátorských akcí. Tak se stávalo, že v mnoha případech nevyhrála nejnižší cenová nabídka, ale prostě ta nejkvalitnější. 

Dnešní praxe, kdy vyhrává pouze nejnižší nabídnutá cena vede k tomu, že výběrová řízení vyhrávají firmy či jednotlivci, kteří jsou buď nezkušení, či lidé, kteří jsou ochotni památku tzv. ošidit – jak na kvalitě materiálů, tak na kvalitě samotné provedené, restaurátorské práce. Dříve bylo též běžné, že i objemově větší zakázky vyhráli samotní restaurátoři, kteří měli s investorem uzavřenou smlouvu o dílo bez zbytečných mezičlánků různých stavebních firem. Tyto pak v praxi upravují jejich vysoutěžené už tak nízké ceny ještě níž. V praxi to má za následek, že je velmi těžké udržet kvalitu restaurátorské práce, neboť materiály používané restaurátory jsou velmi drahé (většinou z dovozu) a pokud chcete tyto materiály používat, tak potom musíte sami pracovat za velmi nízkou hodinovou mzdu, která po součtu výdajů kolikrát nepřesahuje ani 50,-Kč za 1hod. – pro vysokoškolsky vzdělaného restaurátora. Musíte pak dotovat svoji práci a život z dříve ušetřených peněz, které nemají bezedné dno! 

Jelikož v ČR neexistují ani rámcové ceníky restaurátorských úkonů, jako je to v sousedních státech běžné např. Rakousko či Německo, které chrání restaurátory před zaváděním dampingových cen ekonomicky silnějších subjektů pohybujících se v oblasti restaurování památek, je jasné, že náš odborný restaurátor, který se pohybuje v praxi jako osoba samostatně výdělečně činná žije dnes, pokud nechce přistoupit na polovičatou, rychlou práci za použití podprůměrných materiálů na velmi nízké životní úrovni. 

Tato situace se nezmění pokud se nezmění zákon o přidělování veřejných zakázek, tento by měl především prosazovat kvalitu na úkor levné, rychlé, ošizené práce, která má pak za následek krátkou záruku o dílo a s tím související časté rerestaurování památek, které jím vůbec nesvědčí. 

Bylo by též dobré zavést do praxe používání základního ceníku restaurátorských prací tak, jak bylo výše zmíněno, samozřejmě, že tyto ceny jsou rámcové a upravují se dle konkrétní situace. V každém případě by bylo dobré, aby restaurátoři byli alespoň částečně ekonomicky chráněni a nebyli vystavováni diktátu investora či vítězné stavební firmy.

3. Příspěvek od akad. mal. Jana Knorra, Galerie Konvent Mikulov
Příspěvek prosím chápejte jako hlas restaurátora pracujícího 34 let na kulturních památkách, ale nejen jako hlas jednotlivce. Níže uvedené zkušenosti má většina v terénu působících kolegů. 

Bez obecného respektu k zákonu nelze úspěšně aplikovat vstřícnou právní normu. Společnost má mít takové zákony, jaké na ni platí. Zdá se mi, že v české společnosti doposud přetrvává chabé právní vědomí. Je proto veleobtížné ustavit zákon funkční, bez převahy restriktivních nástrojů. Druhou věcí je vůle k potrestání činů konaných mimo zákon. To se málo u nás stává. Takže máme zákon, který štěká, ale nekouše, což je obecně devastující, neboť mu navíc chybí vstřícnost a srozumitelnost. Ještě horší je to v případě zákona stojícího na novelizacích a nekonečných dodatcích. Sami úředníci často nevědí, co je správně, protože to necítí. Drží se litery zákona a často rozhodují mimo jeho smysl. 

Rozhodnutí (projekty, technologická nařízení ani metodické pokyny) vedoucí k poškozování památky a finančním ztrátám v památkové péči nepodléhají hmotné odpovědnosti konkrétních úředníků. Za špatnou práci, která by poškodila památku, jsou skutečně odpovědni ze zákona pouze restaurátoři. Jak ale mohou odpovídat za práci, jejíž parametry nadřazeně stanoví někdo, jehož je to právo, ale ne odpovědnost. Navíc ještě musí restaurátor strpět nekázeň hlavního dodavatele, protože jeho zájmem je co nejvíce na realizaci vydělat, tudíž omezuje maximálně náklady, včetně nákladů na subdodávky. Jde totiž o subjekty, především stavební firmy, které staví silnice nebo průmyslové stavby, agentury o dvou lidech, nazývající se restaurátorskými hutěmi, nebo jen památkové obchodníky. 

Existují „kartelové“ dohody spojující úředníky na MK ČR s odborníky na NPÚ a obchodníkem zajišťujícího realizaci. Tyto jevy zesilují díky dotacím z Evropy, neboť u nás platilo a platí, že brát z panského není krádež. Obří investice vysávající, mimo evropské i státní finance z prostoru památkové péče, jsou již léta předmětem zájmu velkých v podstatě neodborných firem. Tyto by ale bez pomoci zevnitř památkové péče byznys v chodu a v mezích zákona neudržely. Podmínky výběrových řízení jsou jim šity na míru. Cílem jsou neuchopitelné náklady na restaurátorské výkony a materiály soustředěné do tak velikých objemů. Zde lze ukrýt mnoho peněz, které oni ale nikdy do památky nevloží. Spolu s fikcí nejnižší ceny, zákulisními dohodami mezi uchazeči výběrových řízení, klientelismem a korupcí, odbornost a kvalita restaurování v českých zemích upadá pod průměr.

Řešením je republikový ceník restaurátorských prací a v rámci památkových investic při zadávání veřejných zakázek oddělení restaurátorské práce od stavební. Řádně by se pročistil tento trh akreditací odborné způsobilosti kádru firem ucházejících se o realizaci i v řemeslných oborech.

Nezbytné je novelizovat vzdělávací strukturu restaurátorských oborů vertikálně od základů, řemesla v památkové péči, umělecká řemesla a nakonec vysokoškolské vzdělávací programy. Ani navazující udělování oprávnění k restaurování již dnes nezobrazuje realitu a brzdí zdravý vývoj oboru. Bylo by logické navázat na stav v sousedních systémech výkonné péče o památky, našim podmínkám podobný. Není totiž možné, aby o stavu a odborné úrovni restaurování rozhodovala petrifikovaná skupina jmenovaná ministerstvem. Jistěže obnovení prestiže restaurátorské práce je hlavně na restaurátorech samých. Bez fungující oborové organizace s volenými orgány to asi nepůjde. Vzdělání chybí ale i památkovým pracovníkům, hlavně mimo státní instituce. Uměnovědná či historická nauka je jistě základem, ale není zárukou orientace v otázkách konkrétní péče o památku. Tak se z památkového pracovníka stal úředník, přičemž shora hodnotícím měřítkem jeho práce jsou počty vyřízených žádostí. Architekti nejsou systémově kvalitně připravováni pro oblast rekonstrukcí stavebních památek a urbanistických úkolů v památkových rezervacích a zónách. A mnozí z těch osvícených, kteří hlásají po vlasti v památkové péči vodu, pijí sami víno. Myslím to tak, že vysoce nastavené kvalitativní laťky, za nimiž teoreticky stojí, nedokáží nakonec důsledně realizovat.

To jsou z mého pohledu produkty dlouhodobého oborového vakua a účelově vykládaných, příliš nepřehledných zákonných norem. Nový zákon by měl více chránit finance zprůhledněním toku peněz vynakládaných na památky, viz úpravy podmínek výběrových řízení na památkových akcích. Měl by vytvořit podmínky rozvoje oborů působících v památkové péči, viz integrace odborného památkového vzdělávání na všech úrovních, a především předcházet nahodilé manipulaci s památkou. Zákon by měl předjímat vývoj v důležitých aspektech památkové ochrany. 

Církevní restituce díky zatím špatné právní, administrativní a odborné práci na obou stranách nemají dostatečnou společenskou podporu ani právní ochranu. Je to velmi riziková vize. Hrozí nejen památkové a finanční škody, ale co horšího - společenský rozkol, neboť již dnes společnost rozdělují. Třetina občanů u nás se hlásí, pokud to není katolická církev, k nějaké náboženské komunitě. Právně jsou to ekonomické subjekty mající povinnost za své opravovat řadu památek včetně kulturních. Zatím to vypadá, že většinou nedosáhnou na zdroje (finanční ani odborné), aby tak mohli činit náležitě. Jestli v panující ekonomické depresi dojde cestou nejmenšího odporu k plošnému odpamátnění, většina z těchto památek bude nenávratně poškozena nebo zmizí úplně.

Jde proto především o základní strategii vytváření takového práva, jehož forma odráží potřeby, ale též povinnosti plynoucí z naší pozice uprostřed otevřené Evropy. Stát by měl skrze zákonnou normu jasně vymezit nejen pojem, ale i omezení na vlastnickém právu při ochraně památky - kulturní památky, a to tak, aby vztah byl pokud možno jednoduchý a v právním systému konzistentní s ostatními dotčenými právními úpravami. Nový zákon ukáže, jestli se stát cítí jako partner, či dokonce bude v nutných případech garantem podpory vlastníkům památek, nebo chce vykonávat především roli policajta.

4. Příspěvek od JUDr. Jiřího Varhaníka ze Sdružení pro stavebně-historický průzkum

K věcnému  návrhu  zákona  o  památkovém  fondu  jsem  se  dříve  vyjádřil  ve  své  stati  ve sborníku  Archaelogia  historica  38/2013.  V tomto  stručném  příspěvku  bych  rád  věnoval pozornost  materiálu  Hodnocení  dopadů  regulace  (RIA)  pro  věcný  záměr  zákona  o památkovém  fondu.  Jde  o  obligatorní  složku  v  legislativním  procesu,  nicméně  při  bližším zkoumání  jejího  obsahu  je  zřejmé,  že  v tomto  případě  spíše  šlo  o  nezbytnou  formalitu, aby  mohla  být  tato  položka  vykázána,  protože  zjevně  nesplňuje  požadavky,  které  by  měla naplňovat. Předmětný materiál je požadován mj. proto, aby prezentoval odborně fundovanou určitou  analýzu  stávajícího  stavu  oboru,  který  má  být  připravovaným  právním  předpisem nově  upraven.  Takováto  analýza  by  měla  kvalifikovaným  způsobem  pojmenovat  dosavadní problémy  a  případně  navrhnout  reálné  varianty  jejich  řešení.  To  je  však  v tomto  materiálu obsaženo jen  zcela  výjimečně  a ještě  velice  problematickým  způsobem.  Níže je  poukázáno na  některé  partie  materiálu,  které  přesvědčivě  dokládají,  že  jeho  zpracovatelé  se  v oboru památkové péče vůbec neorientují.

Materiál je uveden následující poznámkou zpracovatelů:

„Společnost EEIP, a.s. vypracovala hodnocení dopadů regulace na základě dat poskytnutých Ministerstvem  kultury  ČR  a  v souladu  s obecnými  principy  hodnocení  dopadů  regulace, metodickými  pokyny  k oceňování  administrativní  zátěže  veřejné  správy  a  podnikatelských subjektů  a  dalšími  závaznými  dokumenty  k hodnocení  dopadů  regulace.  Výběr  řešení  je proveden  na  základě  kvalitativního  a  kvantitativního  vyhodnocení  návrhů,  analýz  a  dat poskytnutých toutéž stranou.“ (s. 34). 

V rámci obecná analýzy důvodů pro hledání nové právní úpravy materiál mj. uvádí:
- potřebu reflexe současné praxe v oblasti péče o památky v právní úpravě, 
- nutnost zlepšení fungování péče o památkový fond v ČR,
- nutnost  nalezení  rovnováhy  mezi  současnými  zájmovými  skupinami,  působícími  v oblasti památkové péče (s. 37)

Z takto formulovaných důvodů však je však níže „současná praxe“ prezentována selektivním a pokřiveným způsobem, doprovázena změtí různých statistických dat, což má k objektivnímu hodnocení dosavadního výkonu státní památkové péče skutečně daleko. 

Na  výše  deklarovaný  důvod,  označený jako  „nutnost  zlepšení  fungování  péče  o  památkový fond  v ČR“,  který  by  se  česky  dal  vyjádřit jako  snahu  o  zlepšení  výkonu  památkové  péče, bohužel nenavazuje žádný komplexní a v praxi proveditelný soubor nástrojů a opatření, který by k takovému záměru mohl vést.

Podobně  enigmaticky  vyznívá  poukaz  na  „nutnost  nalezení  rovnováhy  mezi  současnými zájmovými  skupinami,  působícími  v  oblasti  památkové  péče“,  neboť  uvedené  „zájmové skupiny“ nejsou nikterak definovány.

V popisu existujícího stavu památkové péče jsou shledávány mj. následující „problémy“ v její současné právní úpravě, které neodpovídají skutečnosti:

„Povinnost  opatřit  si  písemné  vyjádření  NPÚ  týkající  se  všech  zásahů  na  památkách představuje významnou administrativní zátěž nejen vlastníka či uživatele kulturní památky ale i na straně NPÚ. Je třeba zhodnotit, zda nelze tuto zátěž nějakým způsobem snížit.“ (s. 38) 

K tomu  je  třeba  uvést,  že  platná  právní  úprava  nezná  pojem  „zásah  na  kulturní  památce“. Pokud  zákon  č.  20/1987  Sb.,  o  státní  památkové  péči  vyžaduje  vyjádření,  resp.  písemné vyjádření NPÚ,  vyžaduje jej  příslušný  orgán  státní  památkové  péče,  nikoli  vlastník  kulturní památky, tudíž o žádnou „významnou administrativní zátěž“ pro něho nejde a ani jít nemůže. Pojem uživatele je již zcela obsoletní; vztah mezi vlastníkem KP a případnými nájemci se řídí občanským zákoníkem a se zde naznačenou problematikou prakticky nesouvisí.

„Stávající  úprava  nepočítá  se  situací,  kdy  je  kulturní  památka  ohrožena  nebo  poškozena nikoli intenzivním jednáním vlastníka (ať již škodlivou činností nebo naopak nečinností), ale jednáním souseda (zejména jde o nečinnost).“ (s. 38)

Toto tvrzení je v hrubém rozporu se skutečností, neboť zmocnění k řešení popisované situace obsahuje § 11 odst. 2 zákona o státní památkové péči a v praxi je využíváno.

„Trvalé přemístění movité kulturní památky je administrativně náročné pro všechny dotčené strany,  neboť  podléhá  povolovacímu  režimu.  Je  třeba  zhodnotit,  zda  není  povinnost  vydat rozhodnutí reálně potřebná pouze v případech, kdy by trvalým přemístěním došlo k porušení zájmů památkové péče či zda tuto povinnost nezrušit zcela.“ (s. 38)

Povolovací  režim  se  týká  pouze  trvalého  přemístění  movité  kulturní  památky  z  veřejně přístupného  místa,  přičemž  jeho  „administrativní  náročnost“  je  oproti  jiným  řízením minimální.  Vůbec  není  v této  souvislosti  brána  v úvahu  tradiční  zásada,  že  památka  nemá být vytrhována ze svého prostředí. Poněkud dále v textu se však uvádí, že „Cílem památkové péče  je  uchovávat  specifickou  součást  kulturního  bohatství  společnosti  pokud  možno v  původním  prostředí  a  v  původním  stavu  pro  následující  generace  na  principu  trvale udržitelného  rozvoje  společnosti,  což  je  možné  jen  díky  omezování  negativních  vlivů  na kulturní dědictví.“  (s. 48) Názorně to dokládá, že v materiálu je operováno s úvahami, které jsou s posláním památkové péče v hrubém rozporu. 
Materiál dále uvádí, že: 

„V současné době se činnost Památkové inspekce fakticky omezuje na kontrolu výkonu státní správy  orgány  veřejné  správy  bez možnosti  zasahovat  přímo  při  fyzické  ochraně  kulturního dědictví a  fakticky tak vykonává nikoli  roli inspekčního orgánu, ale  roli dozorového orgánu Ministerstva  kultury  zejména  podle  zákona  o  krajích. K takovému  dozoru je  však  příslušné Ministerstvo  kultury  jako  takové  a  není  třeba  pro  takovýto  výkon  zřizovat  specializovaný útvar.  Památková  inspekce  by  měla  být  přetvořena  na  orgán,  který  by  působil  vně  veřejné správy a reálně a bezprostředně se podílel na ochraně kulturního dědictví.“ (s. 38)

Z tohoto  „problému“  je  patrná  zjevná  účelovost.  Představa  přímých  zásahů  při  fyzické ochraně  je  zcela  absurdní  vzhledem  k tomu,  že  Památková  inspekce  nemá,  na  rozdíl  od některých dozorových orgánů, působících v jiných oblastech, žádná územní pracoviště, která by  umožňovala  provádět  takové  akce.  Množství  kontrol,  prováděných  mimo  dozorovou činnost,  je  dlouhodobě  limitováno  nedostatečnou  kapacitou  tohoto  kontrolního  orgánu. Je  nicméně  těžiště  činnosti  tohoto  specializovaného  kontrolního  orgánu  by  mělo  zůstat v následné kontrole.

V  kapitole  1.4.1    je  v úvodu  proklamováno,  že  „Následující  odstavce  stručně  zachycují základní  fakta  o  památkovém  fondu“.  Po  několika  větách  přichází  pozoruhodné  tvrzení, že  „V první  polovině  20.  století  se  na  stavu  kulturního  dědictví  celé  Evropy  podepsaly významně  světové  války.“  (s.  39) To je  zajisté  pravda,  ovšem  v českých  zemích tomu  bylo poněkud  jinak.  Zatímco  za  první  světové  války  zde  k žádným  válečným  škodám  nedošlo, během  druhé  světové  války  byly  vzniklé  škody  podstatně  menší,  než  v sousedních  zemích. Naproti  tomu  materiál  vůbec  nereflektuje  skutečnost,  že  první  moderní  předpis  v tomto ohledu, nařízení vlády č. 274/1941 Sb., o archeologických památkách, byl přijat právě v této době.  Následuje  svérázný  postřeh,  že  „Ochrana  památkového  fondu  České  republiky  také zažila  útlum  v době  komunistického  režimu…“   (s.  39) Dlužno  podotknout, že jak zákon č. 22/1958  Sb.,  o  kulturních  památkách, tak  dodnes  platný  zákon  č.  20/1987  Sb.,  byly  přijaty právě  v tomto  období.  Ochrana  památek  tedy  byla  zajištěna  na  evropské  úrovni,  trvalý problém  až  do  počátku  90.  let  minulého  století  představovala  nedůsledná  aplikace  těchto předpisů. 

V kap. 1.5  je uvedeno, že jedním z hlavních rizik nereagování na problémy současné právní úpravy je  především  vznik  nenapravitelných  škod  na  památkovém  fondu  či  ztráta  části archeologického  dědictví,  plynoucí  „z nerespektování  zákona  vlastníkem  z důvodu  nízko stanovených sankcí“ (s. 49). Zpracovatelům materiálu zřejmě uniklo, že horní hranice sankcí byla dostatečným  způsobem  zvýšena  zákonem  č.  307/2008  Sb.,  jímž  byl  zákon  o  státní památkové péči novelizován.

Navazuje množství statistických údajů, které však k objektivní charakteristice současné praxe státní památkové  péče  přispívají  jen  zanedbatelným  způsobem. Místy  materiál    sklouzává do takových poloh, které jsou skutečně těžko pochopitelné a vnucuje se podezření, že jejich jediným  účelem  bylo,  aby  materiál  nabyl  dostatečného  objemu.  Jde  například  o  údaje  o návštěvnosti  vily  Tugendhat  v Brně  –  což  je  samozřejmě  výjimečná  stavba,  nicméně  jde  o otázku,  která  představuje  z hlediska  řešení  obecných  problémů  památkové  péče  naprosto marginální záležitost. 

Zdánlivě  zasvěceně  působí  stať  „Evidence  památkového  fondu  –  Seznam  chráněného památkového  fondu“  (s.  49  –  53).  V textu  však  některé  podstatné  údaje  chybí  (např. není zmíněna  podoba  původních  zápisů  kulturních  památek).  Je  poukazováno  na  přínos digitalizace  ÚSKP,  ovšem  zároveň  materiál  přiznává  nutnost  dokončení  tzv.  reidentifikace, ovšem s poznámkou, že na ni není dostatek finančních prostředků. Jde tedy opět o potvrzení  známé  skutečnosti,  že  samotná  digitalizace  věcné  nedostatky  dosavadní  evidence  odstranit nemůže. Zde  si  tedy  materiál  v podstatě  odporuje,  resp.  odporují  nebo  si  odporovaly podklady, které zpracovatelé použili. Náprava stavu z doby před rokem 1989 je pochopitelně žádoucí,  je ovšem  třeba  zdůraznit,  že  jeho  příčiny  nespočívaly  v  „ nerespektování  institutu soukromého vlastnictví“  v této  době,  jak  materiál  dosti  nesmyslně  uvádí,  ale  v nesprávné aplikaci tehdy platných předpisů. V důsledku toho docházelo provádění zápisů do někdejších státních  seznamů pochybným  způsobem,  což  je  ovšem  potřeba  odstranit  zcela  jinými prostředky,  než jaké nabízí digitalizace.

Zcela  zavádějící  jsou  údaje,  týkající  stavebněhistorických  průzkumů.  Materiál  uvádí, že: „V současnosti jsou SHP jen málo využívány, jak samotnými památkáři, tak projektanty. Jejich vyhotovení  není  požadováno  a  často  jsou  nahrazovány  krátkými  zprávami,  tzv. expertními posudky, které nemohou být dostatečně objektivní.“(s. 62) 

Toto  tvrzení  nereflektuje  objektivně  současný  stav  oboru.  Pochybná  praxe  tzv.  expertních posudků  se  naštěstí  plošně  nerozšířila  a  byla  omezena  na  praktiky Magistrátu  hl. m.  Prahy. Nelze  jí  tedy  argumentovat  při  hodnocení  současné  praxe  v celostátním  měřítku.  Okolnost, že  poznatků  obsažených  ve  zpracovaných  SHP  není  v  praxi  někdy  v potřebném  rozsahu využíváno, nikterak nesouvisí s právní úpravou této discipliny, ale s nedostatečným školení některých pracovníků památkové péče, a to jak na úrovni úřadů obcí s rozšířenou působností, tak i na krajských úřadech.  Podstatné rezervy v tomto ohledu však jsou i v činnosti NPÚ, jak se  ukázalo před  několika  lety  při  osudné  obnově  NKP  Karlova  mostu  v Praze,  kritizované nejen odbornou,  ale též  nejširší  veřejností. Takovéto  nedostatky  v praktickém  výkonu  státní památkové péče ovšem nelze řešit prostřednictvím nové právní úpravy. 

Materiál  věnuje  celých  7  stran  (64  –  71)  pochybnému  a  odbornou  veřejností  kritizovanému institutu  Rady  světové  památky.    Ze  zcela  nepochopitelných  důvodů  materiál  obsahuje  též charakteristiky  jednotlivých  „světových  památek“,  což  je  v případě  Třebíče  korunováno diletantsky  formulovaným  sdělením,  že  „K  nejcennějším  částem  baziliky  patří  krypta s  původní, více  než  700  let  starou  výdřevou  stropu.“  (71).  Nedá  mnoho  práce  zjistit,  z jakých  „odborných“    podkladů  zpracovatelé  vycházeli.    Zdrojem  byla  jen  zcela  populárně pojatá  webová  stránka  města  Třebíč,  na  níž  se  lze  dobrat  nešťastně  podané    turistické informace o tom, že:  „Původní více než sedm století stará výdřeva stropu mezi kamennými žebry  klenby  navozuje  atmosféru  středověku.“(http://www.trebic.cz/unesco/bazilika-sv-prokopa-krypta.asp?p1=9198).  /Ve  skutečnosti  jde  o  prkénka  šalování  klenby,  k jejichž odstranění po jejím provedení již nedošlo./

Na  str.  71  –  76  se  materiál  rádoby  zasvěceně  z různých  hledisek  zaobírá  institutem  plánů ochrany  a  území  s archeologickými  nálezy.  Každému,  kdo  se  v problematice  současné státní památkové  péče jen trochu  orientuje, je  zřejmé,  že  šlo  o  chybné  kroky  při  novelizaci zákona o státní památkové péči, které se v praxi vůbec neujaly  a jakékoli laborování s těmito nepotřebnými nástroji nemá žádný smysl.

Zcela scestné jsou údaje o archeologických výzkumech:

„Rozhoduje-li  o  provedení  zamýšlené  stavby  stavební  úřad,  zpravidla  si  v  řízení  opatřuje odborné  podklady  od  AÚ  AVČR  nebo  od  regionálních  muzeí  oprávněných  k  provádění archeologických  výzkumů,  za  účelem  zjištění,  zda  území,  na  kterém  má  být  stavební činnost realizována,  je  území  s  archeologickými  nálezy  či  nikoliv.  Pokud  se  ukáže,  že  se jedná  o území  s  archeologickými  nálezy,  pak  stavební  úřad  ve  svém  rozhodnutí  zpravidla určí oprávněnou  organizaci  (například  příslušné  muzeum),  jíž  má  stavebník  v  předstihu oznámit zahájení zemních prací. V praxi bývá stavebními úřady tato povinnost stavebníkům stanovována.“ (s. 83)

Jde  o  zcela  zavádějící  informaci.  Ve  skutečnosti  stavební  úřady  tyto  otázky  zpravidla nezkoumají  a  také  to  není  jejich  posláním  ve  smyslu  stavebního  zákona.  Stavební  úřad není  nikterak  zmocněn  určovat  oprávněnou  organizaci,  jíž  by  měl  stavebník  oznamovat zahájení zemních prací; pokud by tak učinil, šlo by o nezákonný postup. V kontextu s věcným návrhem  zákona  o  památkovém  fondu  však  není  takovéto  akcentování  role  stavebních úřadů,  jakkoli  neodpovídá  skutečnosti,  náhodné.  Je  zřejmé,  že  takto  je  naprosto  účelově argumentováno  údajnou  dosavadní  úlohou  stavebních  úřadů  z toho  důvodu,  aby  se  jevil schůdnější  složitý  a  pro  praxi  zcela  nevhodný  mechanismus  navrhující  evidenci  zásahů  do terénu  právě  na základě  příslušnosti  stavebních  úřadů. Celá  navrhovaná  konstrukce  by  však podstatně  zvýšila  byrokratickou  zátěž,  aniž  by  řešila  evidenci  takových  zásahů  do  terénu, které nejsou stavbou, změnou stavby nebo terénní úpravou, jako je např. těžba dřeva, hluboá orba apod. 

Nikterak  nejsou  analyzovány  důsledky  nedávného  zavedení  štěpeného  vlastnictví archeologických nálezů, materiál kupodivu bez dalšího uvádí, že bude zachováno. 

V uvedeném demonstrativním výčtu nedostatků Hodnocení dopadů  regulace by bylo možné ještě  dalekosáhle  pokračovat.  Místo  toho  je  však  účelnější  zdůraznit,  že  materiál  vůbec neobsahuje analýzu úrovně práce orgánů  státní památkové péče a NPÚ, která by objektivně pojmenovala  jak  silné,  tak  slabé  stránky  dosavadní  organizace  státní  památkové  péče  u nás  a  dokázala  navrhnout  řešení  zjištěných  nedostatků  konstruktivním  způsobem.  Nemůže být  sporu  o  tom,  že  tohoto  úkolu  zpracovatelé  materiálu  schopni  nebyli;  jednak  proto,  že jim  problematika  oboru  je  zjevně  velice  vzdálená,  jednak  však  také  proto,  že  téměř  vůbec nepracovali  s odbornou  literaturou  a  v ní  obsaženými  údaji.  Zarážející  je  skutečnost,  že materiál zpracovaný na takovéto nedostatečné úrovni může sloužit k prosazování návrhu nové právní úpravy památkové péče, k níž má odborná veřejnost zásadní výhrady.