Jaroslav Bican, Deník referendum: Kvóty, jde o spravedlnost

24.09.2014

V Poslanecké sněmovně proběhla mezinárodní konference o spravedlivém zastoupení žen ve veřejném životě. Kvóty upravující přítomnost opačného pohlaví na kandidátkách jsou důležitým nástrojem, jak překonat nerovné podmínky pro vstup žen do politiky.


Téma kvót a spravedlivého zastoupení žen ve veřejném životě budí silné emoce a to často i mezi mladšími generacemi, kde by člověk namísto zuřivého sexismu očekával spíše konsensus na tom, že pohlaví nemá fungovat jako překážka pro vstup do politiky nebo jako zátěž v profesním životě. 

Pokud se společnost skládá z přibližně stejně početné skupiny mužů a žen, kdy mezi nimi můžeme nalézt velmi podobné množství těch schopných zastávat určité funkce, navíc dnes už vysoké školy opouští kolem šedesáti procent absolventek, není důvod, aby například v politice byla žen výrazná menšina. Právě tomuto tématu se věnovala konference pořádaná minulý týden Oranžovým klubem a zastoupením Friedrich-Ebert-Stiftung v České republice. 

Ve vládě je dnes 18 % žen, v Poslanecké sněmovně 20 %, na krajské úrovni také 20 %, hejtmanku ale nemáme ani jedinou (výjimkou je komunální politika, kde je žen více vzhledem k nižšímu zájmu mužů). Přitom v jednotlivých politických stranách je žen 30-50 %, na kandidátních listinách jich ale vidíme výrazně méně a často až na jejich spodních příčkách. Důvodů to má celou řadu. Ten hlavní spočívá v tom, že ženy dosud ještě pro zapojení do veřejného života nemají rovné podmínky. 

Pokud na nich kromě chození do práce leží i převážná část starostí o domácnost, o děti a často také o stárnoucí rodiče, na nějaké větší angažování se v politice jim už nezbývá čas a energie. Prostředí politických stran a dalších míst, kde se politika odehrává, jim to také příliš neusnadňuje. Jednak stále do určité míry funguje jako pánský klub, který se ženám brání a dává jim najevo, že tam zkrátka nepatří. A pak politika tak, jak dnes funguje, mnohé ženy od toho, aby se do ní zapojily, odrazuje tím, jak je špinavá a jaké praktiky jsou v ní běžné. 

Důvodem pro přítomnost žen v politice není to, že by ji mohly zlepšit nebo obohatit o nějaký specificky ženský prvek. Na správě státu se mají podílet zkrátka proto, že je to spravedlivé. Foto web vlády ČR 

Hlavní otázka tak zní, jak tuto výchozí situaci změnit. Možnosti jsou nakonec dvě - spoléhat se na nějaký postupný vývoj a osvětu a nebo se spravedlivému zastoupení obou pohlaví ve veřejném životě snažit pomoci systémově formou kvót. V tomto smyslu Jiří Dienstbier na konferenci hovořil o novele zákona o volbách, která by měla politické strany motivovat k vyrovnanější podobě stranických kandidátních listin. V první dvojici by vždy mělo být zastoupeno opačné pohlaví a dále pak v každé trojici. 

Pokud by politická strana tuto podmínku nesplnila, v případě nároku na státní příspěvek by jí byl zkrácen o třicet procent. Tento krok pravděpodobně bude kritizován jako umělý zásah shora, kdy přítomnost žen nelze takto vynutit. 

Pokud se ale současný stav má změnit, nesmí být ženy v situaci, kdy musí vynaložit dvakrát tolik úsilí, co stejně schopní muži, aby v politice uspěly, a navíc ještě zvládat péči o domácnost atd. A pokud ženy od působení v politice nemá odrazovat to, že funguje jako pánský klub, kde ženy jsou přehlíženou menšinou, musí jejich počet zde překročit jistou hranici – často se hovoří o třiceti procentech. 

Důvodem pro přítomnost žen v politice není to, že by ji mohly zlepšit nebo obohatit o nějaký specificky ženský prvek. Na správě státu se mají podílet zkrátka proto, že je to spravedlivé a že pokud má být demokracie skutečnou demokracií, nemůže tak velkou a významnou skupinu opomíjet. 

Je sice možné argumentovat tím, že ženy do politiky přinesou svoji životní zkušenost – tedy to, že jsou to právě ony, kdo musí v mnohem větší míře než muži řešit, jak skloubit práci a péči o rodinu, kdo se stará o děti, řeší, kam je dát do školky, dělá s nimi úkoly. Tato zkušenost je ale kulturně a společensky podmíněná. 

Už dnes se v některých rodinách toto rozdělení rolí posouvá a názor, že v přirozenosti žen je péče o druhé a naopak v té mužské jistá ambicióznost, bezskrupulóznost či drsnost (muži nepláčou), je čím dál více zpochybňován. Proto argument, že muži v politice dávají peníze na sport a fotbalová hřiště, a ženy zase budou dávat více peněz na školky a zdravotnictví (a protože je důležité oboje, je dobré mít v politice muže i ženy), sice možná v praxi doposud většinou platí, ale stále více se ukazuje jako omyl. 

V současné době najdeme spoustu žen, které by daly peníze raději na sportovní vyžití, a naopak existuje mnoho mužů, kteří by zase upřednostnili financování kvalitního zdravotnictví před výstavbou sportovišť. Nakonec je hodně zvláštní rozlišovat mužské a ženské zájmy, které musí být v politice zastoupeny, a mezi jedny řadit sportoviště a mezi druhé školky. V zájmu společnosti je ale obojí, což většina mužů a žen je schopná uznat.

Důležitý postřeh na zmíněné konferenci měla Anna Kárníková z Oranžového klubu, která upozornila na to, že spolu s tím, jak se ženy dostávají do pozic, které dříve nezastávaly, určité skupině mužů už nebude stačit, co jim dosud stačilo, aby se dostali na své současné pozice. Z toho plyne vypjatý sexismus i v mladší generaci mužů. Anna Kárníková tak poukázala na mocenský rozměr celé debaty o spravedlivém zastoupení žen. 

O mocenský střed se v konečném důsledku opravdu jedná. Ke spravedlivému zastoupení žen nedojde jen tak, že ženy mužům vysvětlí, že se jim děje křivda, když je jich v určitých politických funkcích jen nepatrně, protože ve společnosti je jich celá polovina. Ženám nakonec nezbude než mezi sebou vytvářet sítě, navzájem se podporovat a s pomocí takových organizací, jako je Kongres žen, spravedlivé zastoupení žen prosazovat. 

Pokud ale myslí opravdu vážně to, že se dovolávají spravedlnosti, jak zaznívalo na konferenci, pokud se na ni neodkazují pouze účelově, protože se jim to zrovna hodí, jejich argumentace by nikdy neměla mít namířena proti mužům jako takovým. Ti totiž jejich nepřítelem nejsou. Tím je křivda, která se na nich děje.

Jestliže od žen, kterých se novináři ptají, jak se jim daří skloubit práci a domácnost, zazní, že by se rády dočkaly také toho, až se média budou ptát mužů, zda umí opravit auto či pračku, je to pochopitelné, ale je třeba říct, že tudy cesta nevede. V tomto výroku nejde o spravedlnost, ale o jistý druh odplaty. Mužům, kterým záleží na spravedlnosti a kteří chtějí, aby ženy měly na veřejném životě odpovídající podíl, se tím říká: raději se starejte o své zájmy, ženám jde také o ty jejich. 

Text vychází v rámci spolupráce se zastoupením Friedrich-Ebert-Stiftung v České republice.
Článek vyšel 22.9. 2014 v Deníku referendum