Aleš Chmelař pro Kavárnu MF DNES: Naděje pro českou ekonomiku? Jiný pohled.

24.09.2013

Uvádíme podnětný text Aleše Chmelaře, který argumentuje mimo jiné i pro více míst ve školkách. Česká republika si podle něj nemůže dovolit se o děti předškolního věku nepostarat. Naprosto s ním v tomto souhlasíme. // 

"Mnozí politici i ekonomové tvrdí, že pro české hospodářství je hlavní dbát na nízký schodek veřejných rozpočtů a rating vládních dluhopisů. Ale pomůže opravdu tohle ekonomice?

Z jistého hlediska se o opravdových hospodářských problémech naší země už několik let prakticky nebavíme. Ministři minulé vlády i mnozí ekonomové byli dlouho posedlí diskusí o stavu rozpočtu a ratingem vládních dluhopisů. 

Česká republika ovšem není firmou, abychom mohli směrodatně mluvit o zisku (přebytku) či ztrátě (schodku). Ani není investičním produktem, abychom se pyšnili hodnocením ratingových agentur. Ekonomika země přitom prošla poklesem a politické strany se s blížícími volbami předhánějí v tom, co jim přiláká voliče a snad i pomůže hospodářství. Podívejme se nyní bez předsudků minulých let na to, co různé politické proudy nabízejí a o co se přou. A pokusme se též definovat hlubší problém tuzemské ekonomiky.

Komu chceme konkurovat?

Mantrou mnoha ekonomů a politiků je udržet na konkurenceschopné úrovni zdanění firem. Z daňového hlediska si přitom dnes právnické osoby užívají lepšího zacházení než osoby fyzické. Celosvětově jsou zisky průměrně daněny zhruba poloviční sazbou než práce. Daně ze zisku firem se nadto v posledních dvaceti letech všude na světě snižovaly. A protože všechny vlády činily totéž, jediným opravdu jistým následkem nebyla konkurenční výhoda a příval investic, ale hromadné snížení státních příjmů a zvýšení deficitů.

Česká republika nebyla výjimkou. Ještě v roce 1999 se unás zisky podniků danily sazbou 35 procent. Dnes je daníme sazbou téměř poloviční, a k poslednímu snížení došlo dokonce uprostřed krize. Podobného závodu ve snižování daní ze zisku se účastnily prakticky všechny země světa – a některé více než jiné. Švýcarsko a Německo daní své podniky stále ještě vysokými pětadvaceti, resp. více než třiceti procenty. My daníme sazbou 19 procent. Mezi státy s nejnižší sazbou korporátní daně v Evropě se řadí Albánie, Bosna, Litva nebo Bulharsko. Některé země zkrátka nechtějí a nemohou nabídnout nic jiného než nízké daně.

Právě nízké daně často znamenají i nízké příjmy rozpočtů, nízkou administrativní kapacitu státu, neefektivní a nedostatečné státní investice do infrastruktury i do vzdělávání. Bojujeme- li o konkurenceschopnost snižováním daní, můžeme tím podkopat snahu o mnohem zdravější konkurenceschopnost založenou na vysoké přidané hodnotě.

Otázka výše daní pro podniky je proto i otázkou, jakou chceme být ekonomikou. Zda chceme světovým investorům nabídnout nízké daně a levnou pracovní sílu a konkurovat západnímu Balkánu nebo Číně, či zda chceme náš rozvoj opřít o podobné základy jako třeba Finsko, tedy o inovace a vyspělé instituce. Výrazně zvyšovat daň ze zisků na národní úrovni je nyní možná nereálné. Je však přinejmenším možné se připojit k debatě Evropské unie o daňových rájích a o harmonizovaném daňovém základu, abychom nebyli svědky kontraproduktivní soutěže alespoň mezi evropskými státy. Především bychom však měli přestat chápat zdanění firem jako hlavní strategii konkurenceschopnosti a soustředit se na hospodářský rozvoj státu jako takový.

Progresivní zdanění

V euforii růstu před pádem Lehman Brothers v roce 2008začaly vlády u nás i na východě Evropy v relativně krátkém sledu zavádět rovné daně. Krátkodobě tím povzbudily ekonomickou aktivitu. Mělo to však bohužel asi takový význam jako přidávat plyn na rovince před zdí. Rovná daň má totiž výrazně procyklické následky, tzn. povzbuzuje zvyšování příjmů, a tím utrácenía euforii v časech dobrých – a naopak v časech špatných prohlubuje krizi relativně vyšším zdaněním nižších příjmů, kterých s recesí přibývá: současně stát kompenzuje výpadek příjmů vyšším zdaněním spotřeby, které dále přidusí ekonomiku. Zavedení vyšší míry progrese u příjmů fyzických osob by tak dnes bylo objektivně návratem do předkrizového normálu hospodářské politiky. A spíše než progrese sama je otázkou její míra.

Avšak příjmy z přímého zdanění práce netvoří ani deset procent příjmů státního rozpočtu. Mimo jiné i proto, že v porovnání se Západem je u nás poměr příjmu domácností k HDP žalostně nízký. Jestliže existuje demokratická poptávka po progresivním zdanění, politici by se měli poohlížet po dalších progresivních daních. Pomineme-li například zvláštní zdanění finančního sektoru, mohla by to být třeba daň z dividend a z dědictví.

Jejich omezení či rušení, jak je plánují některé strany, by vedlo k dalšímu posílení už tak výrazné a pro západní Evropu netypické regrese českého daňového systému, a tedy opět vzdálení se od hlavního hospodářského proudu ve zbytku vyspělého světa. Kupříkladu rušit daň z dividend kvůli malým investorům je jako rušit mýto kvůli cyklistům; vydělávat na zrušení totiž budou především kamiony. A rušit dědické daně v očích mnoha lidí podtrhne, že nejsme meritokratickou společností, kde je každý svého štěstí strůjcem, nýbrž kde je strůjcem štěstí i neštěstí především původ.

Rozumnější strategií i pro pravicové strany by bylo prosadit do podobných daní stropy pro malé investory a středně velká dědictví. Obecně lze vysledovat jedno pravidlo: jestliže nedaníme ty, kteří mají dost, pak se buď zadlužujeme, nebo daníme ty, kteří dost nemají. To je hlavním argumentem pro progresivní zdanění. Snižovat daně a pak argumentovat nedostatkem zdrojů a potřebou dále omezit výdaje je brilantní politickou strategií (vynalezl ji Ronald Reagan). Otázkou však je, zda jde o zodpovědný přístup k ekonomice a rozpočtu.

Zvýšená sazba prodaně ze zisku

Mnozí ekonomové vám budou tvrdit, že je jedno, jestli prodáváte párky v rohlíku, hypotéky nebo megawatthodiny. V praxi však existují docela jednoduché zákonitosti, které vedou v určitých oblastech ekonomiky k vytváření přirozených monopolů a oligopolů (kdy je, zjednodušeně řečeno, odvětví ovládáno jen omezeným počtem firem). Jde zejména o obrovské překážky vstupu na trh, v některých případech je třeba vybudovat náročné sítě pro základní fungování firmy (energetika, komunikace), v jiných případech je nutné být dostatečně velký pro přístup na globální trhy a pro konkurenceschopné řízení rizika (finančnictví).

Oligopoly pak fungují jako tiché kartely. To znamená, že žádný z velkých hráčů se nemá chuť vrhnout do opravdové konkurenční války. Všichni profitují na svém postavení, boj mezi nimi by všem kolektivně snížil příjmy. Marže (rozdíl mezi skutečným nákladem a cenou pro zákazníka) jsou tak v oligopolním prostředí nepřirozeně velké. Firmy je využívají v marketingovém boji o mezního zákazníka spíše než v nabídce lepších a levnějších služeb: oligopolní společnosti mají totiž přirozenou schopnost udržovat cenu nad tržní rovnováhou. Zvýšením jednotkových nákladů (kvality) nebo snížením ceny (příliš častou cenovou válkou) by se o marže zbytečně připravovaly.

Danit zisky v oligopolních trzích stejnou měrou jako ve vysoce konkurenčním prostředí není ekonomicky spravedlivé (relativně se tím zvyšuje zdanění konkurenčních odvětví). Široká debata o rozdílném zdanění některých sektorů na základě úrovně konkurence, velikosti firem a oligopolizace je tedy oprávněná.

Kam pohnout s DPH? 

Jako jeden ze svých hlavních cílů chtěla koaliční vláda sjednotit daně z přidané hodnoty. Měly tím především odpadnout administrativní náklady. Protože však bývalá vláda nedokázala dostatečně vykompenzovat sociální dopad zvýšení spodní sazby, narazila na pochopitelný odpor.

Co dál? Jak naznačuje zkušenost, takřka nikdy se snížení DPH střednědobě nepromítne do cen více než jednou třetinou. Jak ukazuje nedávné snížení daňové sazby na restauratérství ve Francii, nemusí mít na konečnou cenu vliv dokonce zhola žádný. V současné podobě manipulovat se sazbami DPH tak může přinést propad příjmů a zároveň pramalé snížení cen.

Mluvíme-li o jednotné sazbě DPH, je dobré pamatovat ještě na jednu věc. Je totiž výsadou rozvojových zemí, že se v nich aplikuje právě jednotná sazba. Z třiceti afrických zemí, které v posledních letech zavedly DPH, dvaadvacet zavedlo jednu sazbu. Důvod byl jednoduchý: slabá administrativní kapacita. Se vší úctou k rozvojovým strategiím Světové banky pro Afriku, Česká republika by mohla mít na víc.

Evropské fondy jako vizitka českého hospodářství

Z Evropské unie nám mezi léty 2007 až 2013 mohlo přistát až 680 miliard korun. To je přepočteno na každý jednotlivý rok téměř desetina státního rozpočtu, která mohla být proinvestována do regionálního a hospodářského rozvoje. Dané částky jsme přitom nebyli a nejsme schopni řádně vyčerpat a smysluplnost je pochybná i u peněz již vyčerpaných.

Podobná suma nám přitom dávala možnost vyrovnat propad hospodářského cyklu a prakticky se tím vyhnout krizi. Evropské fondy se místo toho staly typickou ukázkou politického ukazování prstem. Jako největší problém byl označen počet operačních programů. Ten však v ničem nevybočuje z průměru zemí s podobnou alokací. Je prostě jen jednodušší pomlouvat jedno číslo než řešit opravdové příčiny.

Skutečným problémem je totiž nefunkční dohled – auditní systém na národní úrovni a problémy s veřejnými zakázkami. Způsob čerpání tak obecně ilustruje úpadek českého státu v hospodářské oblasti. Ukazuje na korupční potenciál, neschopnost dovršit náročné projekty, chybějící politickou dohodu na střednědobé a dlouhodobé hospodářské koncepci i zbytečné politické šarvátky a ukazování prstem. Působíme jako stát, kde bez korupce nic nefunguje – a ještě se u toho stihneme pohádat.

Z problémů vychází i možná řešení. A nejenom pro čerpání fondů. Je třeba vytvořit hospodářskou koncepci, na níž bude politická shoda, a zároveň zajistit kompetentnost úředníků nejen reformou státní správy, ale především dostatečnýma transparentním ohodnocením. Něco takového samozřejmě zvýší výdaje státu. Je to však investice s vysokou návratností. Bojíme se jí jenom proto, že jsme si zvykli každou hospodářskou politiku vidět prizmatem okamžitého rozpočtového deficitu. To je přinejmenším krátkozraké. Co ušetříme na platech dobře vybraných státních úředníků, totiž mnohokrát ztratíme na externích konzultacích, na korupci a nekompetenci.

Jedna věc zvlášť dobře vystihuje, co je špatně s naším ekonomickým myšlením. Ač nezaměstnanosti se poskytuje prostoru ve veřejné debatě dostatek, už méně se hovoří o zaměstnanosti. Tedy o míře účasti v pracovním procesu. Mladí lidé a produktivní senioři u nás pracují častěji, resp. stejně často jako jinde v Evropě. Nesmírně vybočujeme zaměstnaností žen s dětmi předškolního věku, kde konzistentně zaostáváme i za těmi nejkonzervativnějšími zeměmi Evropy. Bezprostřední příčinou je přitom velice často materiální nutnost zůstat doma v důsledku nedostatečné podpory zaměstnaných s malým dítětem.

Více míst ve školkách

Zdánlivě nepodstatný fakt má přitom obrovské hospodářské následky a způsobuje plýtvání vzděláním, zkušenostmi i osobním potenciálem značné části obyvatelstva. Právě kvůli neustále omílané debatě o veřejném dluhu se i zde vytratilo racionální národohospodářské myšlení. Kupříkladu více míst ve školkách není luxus, který si mohou dovolit jenom vyspělé skandinávské státy.

Podle mých hrubých výpočtů by pouhé zaplnění míst, po nichž je poptávka, přineslo rozpočtu pět miliard ročně na daních a odvodech při nákladech na provoz jen dvou miliard. K tomu by se díky zvýšenému příjmu domácností přidal až půlprocentní pozitivní dopad na HDP. Všude slyšíme, že si nemůžeme dovolit postarat se o všechny děti předškolního věku. Ve skutečnosti si naše ekonomika nemůže dovolit se o ně nepostarat. Ať už jakkoli. Klidně skrze pobídky firemním školkám nebo soukromým chůvám.

Tento problém tak krásně ilustruje snad největší omezenost českého hospodářského myšlení. Máme pocit, že něco si nemůžeme dovolit, protože „na to nejsou v rozpočtu peníze“. Neustále si myslíme, že některé věci – jako kvalitní veřejné služby, vzdělání a státní správa – jsou luxus, který přijde, „až budeme bohatí“. Neuvědomujeme si, že logický vztah funguje spíše opačně: bez podobných opatření nebudeme bohatí nikdy. A neustálý důraz na schodek veřejných rozpočtů nám brání v tom, abychom podobnou skutečnost viděli."

 

Aleš Chmelař, ekonom avýzkumný pracovník Centra pro studium evropských politik v Bruselu


Text vyšel 21. září 2013 v příloze Kavárna Mladé Fronty DNES.